Není sůl, jako sůl. Dříve jsem sůl jako takovou, ani množství, které dávám do jídla, neřešila vůbec. Tak nějak z doslechu jsem tušila, že příliš solit, není asi moc zdravé, ale vzhledem k mému dřívějšímu dost nezdravému životnímu stylu, byla tohle jen kapka (v dost slaném) moři.
Až když jsem změnila způsob svého stravování, začala jsem právě i o solení více přemýšlet. Naučila jsem se jídlo dochutit výrazně i jinými prostředky, především kořením a bylinkami. Sůl je ale samozřejmě při vaření potřebná surovina a vynechat jí úplně, jsem nechtěla. Když jsem se pak někde dočetla, že himalájská sůl je mnohem zdravější a snad i vhodná při redukci váhy, hned jsem si jí koupila.
Možná jste jí někdy v supermarketu viděli. Prodává se většinou v plastových mlýncích, nebo i jako sůl do koupele a má růžovou barvu. Himalájská sůl má světle růžovou barvu díky malému množství sloučenin železa a často bývá inzerovaná, jako zdravá potravina, či zdravější varianta soli obsahující vitamíny a minerály. I já jsem jí s touto domněnkou asi rok používala a je možné, že jí najdete mezi surovinami některých mých starších receptů.
Když jsem se začala více zajímat o jídlo a stravování obecně, zjistila jsem, jak to vlastně s himalájskou solí je. Neobsahuje tak vysoké množství prospěšných látek, aby její konzumace měla jakýkoli pozitivní dopad na naše zdraví. Dále vůbec neobsahuje jód, který je velmi důležitý a kromě mořských ryb je přijímán především ze soli. No a také je ten faktor, že himalájská sůl se těží v Pákistánu hlubinnou těžbou (nikoli někde na úbočí skal, jak si můžeme romanticky představovat) a následně rozváží po celém světě, což není dvakrát ekologické. Obzvláště ne, pokud je jediným důvodem marketing a poutavá růžová barva.
Chvilku jsem tedy používala klasickou nejlevnější kuchyňskou sůl, ale už jsem nemohla necítit, jak moc je obyčejná sůl na jazyku agresivní, až nahořklá. Různé druhy soli mají opravdu odlišnou chuť. Až jednou jsem v nějakém článku četla o soli Maldon, kterou vychvalují všemožní šéfkuchaři po celém světe a tak jsem jí, přesto že nepatřím mezi nějaké gurmány a nepotrpím si na luxus, koupila.
Zamilovala jsem se hned při první špetce. Maldonka má jemnější, ale zároveň výraznější slanou chuť. Popravdě se to špatně popisuje, ale stačí použít menší množství soli a přesto je jídlo výborně dochucené. Když jí ochutnáte samotnou, tak se nebudete šklebit a plivat všude kolem, jako u obyčejné soli. Netvrdím, že jí budete zobat místo chipsů, ale pravdou je, že má krásně čistou chuť. Navíc má Maldon úžasnou texturu v podobě tenoučkých malých plátků, které dodají závěrečnému dosolení pokrmu další rozměr. Třeba dochutit si tak tahle vejce, je naprostá slast. Nic, co jsem zatím ochutnala, se Maldonce nepodobá.
Sůl Maldon pochází z Anglie a firma Sea Salt Company jí zde vyrábí již od roku 1882. Město Maldon je proslulé výrobou soli už od středověku. Maldonka je mořská sůl bez přidaných látek a je sklízena ručně u pobřeží Essexu. Nedá na ní dopustit třeba Gordon Ramsay, nebo Jamie Oliver, ale hlavně je Maldon oficiálním dodavatelem soli pro Britskou královskou rodinu. Myslím, že mlsné šlechtické jazýčky se asi jen tak s něčím nespokojí J. No, a nedám na ní dopustit ani já sama.
Na co je potřeba si dávat pozor je fakt, že pro její čistou chuť a složení do ní není uměle extra přidáván jód. Jód je pro naše těla velmi důležitý a neměli bychom tak spoléhat jen na jeho příjem ze soli. Doporučuji jód doplňovat Vincentkou, řasami nori, kombu, nebo wakame, případně pokud jíte maso, tak jsou zdrojem i mořské ryby.
Sama mám zkušenost, že se sůl Maldon dá koupit na Rohlík.cz, nebo v obchodech Candy Store. Na internetu jsem také našla, že jí koupíte i v Tescu, Mall.cz, nebo v různých obchodech s delikatesami. Samozřejmě je dražší, než obyčejná sůl ze sámošky, ale podle mě to rozhodně stojí za to, navíc jí jen tak nespotřebujete. Pokud znáte někoho, kdo je vášnivý amatérský kuchař, myslím, že je to i ideální dárek, který potěší.
Kromě klasické soli je ke koupi i uzená verze, kterou ozkoušenou nemám, ale rozhodně se na ní co nevidět chystám.
