logo-03.png
  • Terezka

Jak dát sbohem chlupáčům

Váhala jsem, jestli se do tohoto tématu na svém blogu pouštět, protože je to možná lehce kontroverzní a každý má své zkušenosti, přesvědčení a postupy. Co mě ale děsilo nejvíc, je to, že se musím k odchodu svých chlupatých, čtyřnohých kamarádů vracet a formulovat vzpomínky u kterých se mi chce brečet.


Tuhle kategorii článků a příspěvků jsem ale pojmenovala „Terezka v životě“ a umírání zkrátka k životu patří a vzhledem k tomu, že jsem věčná „zachránkyně“ zvířat a milovnice téměř všeho živého, tak musím i já čelit nehezkým chvílím, když nás jednoho dne opouštějí.


Zároveň jsem strašně sentimentální, emotivní a citlivý člověk, tak mě omluvte, pokud budou následující řádky trochu patetické. Uvařila jsem si čaj, nachystala kapesníčky a jdu na to.

První pejskovou jsme si s mamkou a bráchou pořídili, když mi bylo asi 11 let. Tenkrát jsme žili teprve pár let jen ve třech a nápad pořídit si pejska byl úplně spontánní. Mám pocit, že jeden den jsme si o té možnosti společně povídali a druhý den jsme Vikinku měli doma. Tenkrát frčel jeden film pro děti (Jako kočky a psi), s hlavním hrdinou bíglem a tak pro nás žádná jiná rasa nepřipadala v úvahu.


Nebudu tu vypisovat, co s námi za těch 12 let života všechno zažila, protože by to vystačilo na knihu, ale přesto, že jsme ani jeden nebyl nějaký přehnaný milovník zvířat (nepatřila jsem mezi děti, co si pejska přály už od školky), okamžitě si nás získala a hned po pár týdnech padly i všechny zásady typu „pes nesmí na gauč ani do postele“. Viky s námi projezdila celou republiku, zvládala dlouhé cesty vlakem do Tater i každoročních 20 hodin v autobuse po cestě do Itálie. Mojí nejlepší kamarádku, která trpěla kynofobií naučila mít ráda psy natolik, že si nakonec s rodiči jednoho pořídili. Viky se mnou chodila v pubertě na mejdany a brácha na ní zase balil holky. Hlavně nás ale neskutečně stmelila a dokázala k nám domu vrátit rodinného ducha a smích. Vikinka byla zkrátka člen rodiny, smečky, kamarádka a úžasná duše.


Poměrně brzy (asi v 9 letech) onemocněla tenkrát skoro neznámou nemocí, kterou si přivezla právě z dovolené u moře. Šlo o nemoc, kterou přenášejí v jižních zemích komáři a kterou pražští veterináři nedokázali velmi dlouho diagnostikovat. Nakonec se podařilo získat lék z Itálie, který nemoc zpomalil a Vikinka žila další 3 roky.


Tou dobou jsem už bydlela u Maxmiliána a rozhodli jsme se vzít si Vikinku na stáří k sobě na okraj Prahy, kde může trávit den na zahrádce a kde jsme se o ní mohli lépe starat. Viky si naprosto získala i Maxe, který do té doby podle mě k psům necítil absolutně nic. Ani negativní, ani pozitivní city. Úplně si ho omotala kolem packy. To ona zkrátka uměla.


Časem na ní bylo stáří i postupující nemoc znát víc a víc. Po pár vážně špatných dnech, kdy nechtěla už ani jíst jsme skončili na veterinární pohotovosti, kdy si jí přes noc nechali na infuzi. Druhý den nám s Maxem řekli, že má Vikinka moc poškozené ledviny a že je čas jí utratit. Navrhli a doporučili, ať to uděláme hned tam na místě.


Úplně jsem se složila. Byla jsem mladší, už tak v ne úplné psychické pohodě a navíc to byl můj „dětský pes“. Jiného jsem nikdy neměla, ani nechtěla. Vyrostla se mnou. Svěřovala jsem se jí s bolístkami i radostmi a už jsem si ani nepamatovala, jaký byl život bez ní. Já vím, někdo si řekne „prostě pes“, ale věřím, že hodně z vás přesně ví, o čem mluvím.


Maminka si tenkrát vzpomněla, že někde četla o možnosti uspání zvířátka veterinářem doma. Na klinice se na nás dívali, jako že jsme spadli z višně a moc se jim to nelíbilo (podle mě, protože přišli o peníze, ale nechci soudit). Jak to maminka zmínila, měli jsme jasno a nenechali se zviklat.


Vikinku jsme odnesli v pelíšku na zahrádku, aby se ještě ohřála na sluníčku a strávili s ní celá rodina poslední den. Pak přijel doktor s asistentkou, Viky nejprve uspal anestetiky a následně jí teprve dal injekci, která jí zastavila srdíčko. Bezbolestně. Vikinka odešla doma, ve svém pelíšku, se svým oblíbeným téměř rozcupovaným plyšákem, obklopená svou smečkou. Zkrátka usnula a my jí u toho všichni hladili kožíšek.

….

Uf. Ještě, že tu mám ty kapesníčky. Stejská se mi.

….

Dlouho nám věta „dalšího psa teď mít nemůžeme“ nevydržela a hned po pár měsících jsme si s Maxmiliánem vzali z útulku bíglí babičku Bonnie. Jakmile jsme jí na internetu uviděli, navíc s informací o věku 11 let (o tak staré pejsky není moc zájem), už jsme seděli v autě na cestě do trojského útulku. I když byl nezvyk mít jiného psa, s jinou povahou a návyky, než na které jsem byla zvyklá, získala si nás oba. Byla trochu magor, ale v dobrém slova smyslu.


Na stará kolena si u nás užila myslím dost. Vzhledem k tomu, že moc neuměla být doma sama, brali jsme jí každý den všude sebou. Chodila s námi oběma do práce, do hospod i na pochůzky po Praze. Jezdila s námi dodávkou na vanlife a přilnula k srdci i členům rodiny, kteří zvířata moc nemusí. Po smrti babičky trávila hodně času u dědečka a dělala mu společnost. Zkrátka stihla ještě rozdat spoustu radosti a splnila své poslání.


Stejně jako u lidí, tak i u zvířat ke stárnutí zkrátka patří zdravotní potíže a tak i Bonnie začala mít asi po dvou letech problémy se srdcem a nakonec i nádor. Od začátku jsme věděli, že už s námi dlouho nebude, ale i tak mi to rvalo srdce.


V jednom jsem ale měla jasno. Až to nastane, tak přesto že máme úžasného pana veterináře, necháme Bonnie odejít doma. Když ta chvíle přišla, držela jsem Boninku v náručí s už trochu nepřítomným pohledem, ale jsem si jistá, že zcela pokojně a s úlevou usnula.

….

Je to dva týdny a bolí to. Byla to kamarádka. Chce to prostě čas.

….



Tak a teď k samotnému „doporučení“ (ježiš to zní prostě blbě), ať až nastane ta chvíle, volíte uspání pejska v domácím prostředí.


Ačkoli nezpochybňuji kvalitu služeb různých veterinářů, já už bych jinou variantu pro svá zvířata nevolila. Pokud je tady ta možnost a nejedná se o něco tak akutního a bolestivého, že to jinak nejde.


Je to totiž něco, co bych vlastně chtěla i sama pro sebe a své blízké. Být doma, v posteli, obklopená těmi, co miluji. Ulevit od bolesti a zkrátka jen usnout.


Myslím, že většina zvířat návštěvy veteriny nemá ráda (logicky). Je to neznámé studené a pro ně smradlavé prostředí, kde jsou ostatní vystresovaná zvířata a nějaký cizí člověk jim dělá nepříjemná vyšetření. Leží tam ve stresu na studeném stole a poslední co vidí je úplně stejně vystresovaný páníček. A opět říkám, to není absolutně nic proti veterinářům samotným, jde hlavně o prostředí.


Takže ať mě srdce bolí sebevíc, žaludek mám sevřený a pořád se automaticky otáčím směrem, kde měly obě holky pelíšek, tak jsem neskutečně ráda, za tohle naše rozhodnutí a vím, že to proběhlo nejlépe, jak jen tak smutná věc může proběhnout.


Jedna kamarádka mi řekla, že to chápe, ale že jí to připadá trochu morbidní, držet někoho při umírání. Chápu, že to tak někomu může připadat, ale jsem přesvědčená, že když jde o naše blízké, tak s nimi naopak chceme být až do konce. Nebo alespoň já to tak mám. V obou případech byl pan veterinář, který k nám přijel, moc hodný, vstřícný a profesionální. Jsou k dispozici 24/7 a to i o víkendech a svátcích, takže i pokud má zvířátko bolesti, je pravděpodobné, že přijedou velmi rychle. Jen jim sdělíte diagnózu zvířátka, váhu a je dobré, když máte i od svého veterináře potvrzení, že doporučuje eutanazii. Nutné to ale myslím není. Jedná se o klasického veterináře, nemusíte se bát, že by šlo o někoho z ulice, kdo si chce vydělat. Vysvětlí vám, jaký úkon provede, že zvířátko necítí bolest a naopak vás podpoří v tom, aby jste svého kamaráda drželi, hladili a byli mu nablízku. Sama mám zkušenost s touto veterinární službou: https://pet-medic.cz/eutanazie-doma/index.html . Píšu jen a jen na základě mých dvou zkušeností v rozmezí 5 let.

Vzhledem k tomu, že tuším, že podobných služeb mnoho není a výjezd mimo Prahu je nákladný, chtěla jsem svou zkušenost a příběh poslat dál, aby se mezi milovníky zvířat rozšířilo, že tady taková možnost je a tak byla do budoucna třeba dostupnější po celé republice.


Bonnie

Viky




268 zobrazení

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše
Ikony-social-6-01.png