Děník z cest.
18.8.- 22.8. 2021 Rumunsko Původně původní plán byl vyjet na svatební cestu co nejdříve po samotné svatbě, protože jinak to přeci nebudeme vůbec brát jako svatební cestu a nebudeme z toho mít ten správný pocit a prožitek. Původně původní plán byl také jet na západ a procestovat Nizozemsko, Lucembursko, Belgii, Francii a pak možná přejet i do Španělska. Chtěli jsme poznávat města, památky i pláže…
Kdo nás zná, tak ho asi nepřekvapí, že tenhle text píšu z úpatí Karpat v Rumunsku a že od naší svatby uplynuly skoro dva měsíce. Neřekla bych, že nám vyloženě nejde plánování obecně, ale spíš vždycky nastane tolik nepředvídatelných okolností, které všechno převrátí naruby, že nakonec dojdeme k závěru, že plánování nemá v našem případě smysl a že uděláme úplně nejlépe, když necháme vše plynout a tu a tam se jen pokusíme nasměrovat naše kroky určitým směrem.
Nebudu sebe ani vás otravovat detaily proč se naše cesta asi desetkrát odložila, ani tím jak jsme také asi desetkrát změnili směr naší cesty a přejdeme rovnou k tomu, co jsme zažili v posledním týdnu.
Na naší vytouženou svatební cestu a také první pořádnou cestu po autonehodě, která Maxmiliána na delší dobu vyřadila z provozu a následně Covidových omezení, jsme vyrazili ve středu 18. srpna.
Prvním zásadním cílem bylo zdolat dálnici D1, což se překvapivě ukázalo jako méně náročný úkol, než jsme původně mysleli a trvalo nám to asi jen 3 hodiny. Středu jsme tak strávili klasickým road tripem (naštěstí) bez komplikací, nebo zajímavějších zážitků. Jeli jsme tedy z Prahy do Brna a dál přes Bratislavu a pokračovali do Maďarska kolem Budapešti a Segedinu až do Rumunska na Temešvár a pak kolem Dunaje až k srbské hranici a nakonec jsme vystoupali šílenou 8km dlouhou cestou plnou serpentin až do české vesnice Eibenthal. Vzhledem k tomu, že festival Banát, na který jsme mířili už začal, spěchali jsme jak jen to šlo, abychom dorazili do Rumunska co nejdříve.
Kulturní a sociální rozdíl mezi Maďarskem a Rumunskem byl znát hned při prvních pár kilometrech a i když musím uznat, že od doby, kdy jsem v téhle části Rumusnka byla poprvé, se kvalita silnic zlepšila o 100%, tak města a vesnice, kterými jsme zatím projížděli, jsou v dost šíleném stavu. Je vidět, že obzvlášť kolem Dunaje je velká snaha o přilákání turistů, ale já osobně si neumím představit, že bych se jela ubytovat do rádoby luxusního hotelu s lehátky a pohledem na řeku, kde všude okolo jsou jinak vybydlené domy, nepořádek, prach a staré paneláky.
Po vystoupání k Tisovému Údolí jsme se nicméně začali cítit zase jako doma, protože na Banátu jsme nebyli poprvé. Eibenthál je jedna z šesti českých vesnic, které v Rumunsku najdete a kde už téměř dvě stovky let žijí naši krajané, kteří mluví česky, jsou neskutečně pohostinní a pálí tu nejlepší višňovku na celém širém světě.
Už 10 let se tu každý rok pořádá malý hudební festival, kam přijedou nejmilejší a nejpohodovější lidé z celé České republiky a 4 dny tráví společně s místními, organizátory a členy kapel a ostatními vystupujícími a užívají si hudbu, kulturní program, jídlo, pití a naprosté odtržení od reality.
Jako malá jsem párkrát navštívila i další Banátské vesnice, konkrétně Gernik, Svatou Helenu, Rovensko a Bígr a doporučuju to všem cestovatelům, kteří chtějí zažít něco výjimečného, vrátit se v čase a na chvíli se v něm zastavit.
Tentokrát byl náš prožitek festivalu trochu jiný, než když jsme na něm byli před 5 lety (já sama s kamarádkami i ročník před tím). Přeci jen jsme nedorazili společným vlakem, nebo autobusem s partou kamarádů, nespali v úplně punkových podmínkách a nejeli si na vlně višňového alkoholového opojení celé 4 dny v kuse, abychom se pak vrátili zase zpět do Prahy. Nevím, jak přesně to popsat někomu, kdo na Banátu nikdy nebyl, ale přijde mi, že všichni se tam tak trochu vznáší a plují v jiné realitě a čase. No a my jsme tentokrát tak nějak pluli ještě nad všemi ostatními a vnímali to celé z trochu jiné perspektivy. Byl to zase úplně jiný a skvělý zážitek. Střípky zážitků najedete ve videu na YouTube - KLIK.
V neděli ráno, po posledním festivalovém večeru, kdy jsme šli spát se svítáním, jsme se probudili, otevřeli zadní dveře našeho Obi-Wanu a nevyspalýma očima jsme sledovali, jak se všichni lidé pomalu trousí ověšení krosnami, stany a spacáky po několik kilometrů dlouhé cestě směr k autobusům, které je odvezli k Banátskému expresu a odjedou zpět domů do Česka. Najednou bylo ticho a klid.
Líně jsme se nasnídali, umyli nádobí, sbalili všechny věci, naložili Vespu i sebe do auta a vyrazili na cestu za dalšími dobrodružstvími. Nebo spíš na cestu za signálem, který jsme celé 4 dny neměli a tak ani nemohli vymyslet další plán trasy….
