23.8. – 27.8. 2021 Rumunsko
Další část naší svatební cesty můžete vidět i ve Vlogu na youtube (KLIK)
Z Eibentálu jsme po dlouhé klikaté cestě sestoupali dolů a opět uviděli břehy dechberoucího Dunaje i zmatenou dopravu a nápisy v rumunstině, která pro mě stále zůstává záhadným jazykem, u kterého nedokážu identifikovat jediné slovo.
Jako první bylo potřeba doplnit všechny zásoby. Kromě nafty a některých potravin nám chyběla i nejzásadnější věc a to voda. V Rumunsku není pitná voda samozřejmostí (ani ve velkých městech) a občas chvilku trvá, než se nějaký zdroj najde. Objeli jsme pár benzínek, kde jsem se nejprve anglicky, pak pantomimou a nakonec pomocí překladače snažila doptat, zda u nich pitná voda teče. Nakonec se přeci jen zadařilo a milá prodavačka mě zavedla dozadu za buňku prodejny, do poměrně velkého nepořádku a špíny, chvilku nechala odtéct vodu z hadice trčící ze země a pak posunky ukazovala, že je voda pitná. Vložila jsem do této paní veškerou svou důvěru, potlačila vzpomínky na šílenou otravu z vody, kterou jsem při poslední návštěvě Rumusnka dostala a doplnila z té pochybné hadice zásoby vody, které s sebou vozíme ve velkém barelu.
Chvilku trvalo, než jsme se vymotali z městečka Orsova a rozmysleli se, kam vlastně míříme. Potřebovali jsme se nejprve někde připojit k internetu, což nebylo snadné. Na jihu Rumunska byla totiž trochu potíž s automatickým připojováním telefonů na srbskou mobilní síť (mimo EU), která je poměrně drahá. Pokud tam tedy někdo z vás budete mířit, určitě se v telefonu manuálně připojte na síť Rumunskou, ať vám později nepřijde nečekaně vysoký účet za telefon, jako nám.
Nakonec jsme se na pár dnů zabydleli na kopci nad městem Baile Herculane, které je známé pro své starobylé římské lázně. Potřebovali jsme trochu zklidnit naší festivalovou náladičku, rozkoukat se, připojit se na internet, dohnat pár pracovních restů, sestříhat a zveřejnit 1.část naší svatební cesty na YouTube a promyslet naše další kroky. Spolu s námi na kopci s krásným výhledem žila i rodinka malých kočiček, kterým jsme postupně rozdali půlku našich zásob a které rozhodně nebyly posledními toulavými zvířátky, které jsme během cesty potkali a nakrmili.
Po válečné poradě jsme usoudili, že další banátské české vesnice, kde jsem kdysi byla a které jsme chtěli společně navštívit (konkrétně Svatou Helenu, Rovensko a Bígr), tentokrát bohužel vynecháme a navštívíme je někdy příště. Museli bychom se vracet zpět a i když celkově nemáme žádný konkrétní plán kdy a kde potřebujeme být, tak na Rumunsko jako takové určitý časový rámec máme a bylo nám jasné, že bychom to všechno zkrátka nestihli. Naše cesta tedy vedla severovýchodně směr oblast Transilvánie.
Při projíždění krajinou byly mé dojmy z Rumunska dost smíšené. První dny jsem nějak nebyla schopná najít duši téhle rozlehlé země. Abyste mě nepochopili špatně, jasně že jsem čekala chudou a drsnou krajinu, ale místa, kterými jsme projížděli, byla taková nijaká. Hodně velký nepořádek (jakože fakt velký bordel - hotové skládky), nesourodé vesnice, částečně staré a částečně moderní domy. Někde zase seskupení plechových chatrčí vyhlížející jako uprchlické tábory a plochá, vyprahlá krajina. Po pár dnech jsme pak najednou byli na překrásných místech, ale o tom později. To jen abych tu zmínila všechny mé dojmy a nejen to, co jsem se dočetla na všech cestovatelských stránkách o překrásné přírodě, vesničkách a povozech s koňmi. To vše jsme později také viděli, ale dojmy z prvních dnů byly dost rozpačité. Nepřidávalo tomu ani pošmourné počasí, které přišlo po předešlých slunečných dnech.
Po návštěvě moderního, ale krásného kláštera s barevnými malbami, jsme se ultra rychle vykoupali a umyli v rybníce v trochu podivné rybářské chatové osadě. Nakonec jsme přenocovali vedle řeky poblíž města Caransebes.
Ráno nás zastihl ukrutný slejvák, my naložili mokrou Vespu i sebe do auta a vyrazili na hrad Hunedoara (nebo také Corvín) o kterém jsme četli, že v něm údajně žil Drákula. Po cestě na místo jsem tedy zjistila, že tomu tak není a „Drákulův hrad“ je úplně někde jinde v jiné části Rumusnka a že se to jen často špatně uvádí. Nicméně nám to nevadilo, při návštěvě jsme si tam toho Drákulu prostě i tak představili a bylo to fajn J. V tomhle případě byla deštivá a pošmourná atmosféra vlastně k užitku.
Dalšími body na mapě byly římské lázně Geoagiu Bai a vodopád Clocota cascada vzdálené asi hodinu od hradu. Déšť ustupoval a já si představovala, že se u vodopádu vykoupu a budu si připadat jako v nějaké Venezuelské telenovele (netuším sice proč taková asociace v mé hlavě vznikla, ale při koupání u vodopádu vidím zkrátka Esmeraldu). No, nebudu to protahovat. Koupání neproběhlo, ale mokrý jsme byli od hlavy až k patě skrz naskrz. Ve chvíli, kdy jsme došli k vodopádu, začalo totiž šíleně pršet. Tak moc, že bylo úplně jedno, že mám na sobě pláštěnku a s botami plnými vody jsme čvachtali zpět do města.
Shodli jsme se, že víc mokrý už stejně být nemůžeme, s křížkem po funuse si koupili v místním obchodě deštník a vydali se ke starým římským lázním. A dobře jsme udělali!
V autě jsme pak ze sebe vše svlékli, nasáklé oblečení hodili do škopku, zatopili si a zamířili severně k městu Turda. Tam jsme zamířili ke nedalekému stejnojmennému kaňonu (také můžete najít jako Cheile Turzii), kde jsme se utábořili na dalších pár nocí.
No a tady mě konečně Rumunsko dostalo! V mlžném oparu a v podvečerním šeru vypadal kaňon tajuplně a okolní kopcovitá krajina uspokojila mou českou duši.
Hned co jsme zaparkovali směrem k nejkrásnějšímu výhledu, se k nám začali postupně sbíhat místní toulaví pejsci. Nejprve byli dva, pak tři a nakonec se ukázalo, že na tomhle přírodním parkovišti bydlí celkem šest chlupáčů všech velikostí, barev, pohlaví i věku. Naštěstí už jsme byli poučení od naší minulé kočičí rodinky a vezli jsme nějaké psí jídlo a dobrůtky. Nicméně i tak nakoupené zásoby padly během první hodiny.
Jeden světlý staříček připomínající labradora mi tam moc přirostl k srdci a musím objektivně říct, že jsem mu při rozdělovaní jídla dost nadržovala. Chudák už se celý belhal, zablešený byl od hlavy k patě, měl krásný pohled a stačilo se k němu přiblížit, už ležel na zádech a nastavoval bříško na drbání. Hned bych se pro něj vrátila, kdyby to šlo.
Večer bylo u kaňonu opravdu chladno a tak jsme si zalezli do auta, zatopili si, pustili seriál a já poprvé vyzkoušela troubu Omnia na plynový vařič, kterou jsem si na cestování pořídila. Muffiny, o které jsem se pokoušela, se sice lehce připekly (později jsem doladila dobu pečení), ale celkově mě vážně překvapilo, jak skvěle a rychle trouba funguje. Pokud podnikáte delší cesty a jídlo si chystáte sami, vážně Omnia doporučuju pořídit.
Po otevření posuvných dveří nás ráno přivítalo překrásné počasí, ovečky bečící na kopci vedle nás a taky pejsci, kteří doufali v nějakou snídani.
My se rozhodli vyrazit prozkoumat kaňon. Abych trochu přiblížila naše schopnosti, oba jsme v posledních letech podstoupili operace nohou (Maxmilián hned několik a další ho čeká) a tak jsou naše možnosti šplhání, běhání a sportování omezené. Navíc musím přiznat, že jsme někdy trochu lenoši, a i když nás příroda, procházky a poznávání moc baví, nepatříme mezi takové ty super aktivní horaly, kteří zdolávají horské vrcholy, šlapou na kole celý den do kopce a chodí denně desítky kilometrů s krosnou na zádech. Každý máme prostě své hranice a ambice jinde a my jdeme, troufám si říct, takovou (pro nás) pohodovou střední cestou.
Pro nás byl tedy válet skrz kaňon tak akorát dlouhý i náročný. Dočkali jsme se krásné přírody, výhledů, pohledů, nadhledů i podhledů a i když jsme se po cestě zpět trochu ztratili a nepodařilo se nám dostat až nahoru nad kaňon, náramně jsme si výlet užili. Pokud plánujete cestu do Rumusnka, určitě si nezapomeňte Cheile Turzii vyznačit na mapě.
Po návratu jsem v blízkém potoce ve společnosti pasoucích se oveček vyprala veškeré prádlo, potěšili jsme se s pejsky, chvilku jsme poseděli venku a s přicházejícím stmíváním a chladem zalezli opět do auta a natáhli se u napínavého seriálu.
Dalším bodem v programu i na mapě byly solné doly právě v přilehlém městě Turda. Normálně by nás prohlídka dolů asi ani nenapadla, ale na fotkách to vypadalo opravdu působivě a tak jsme tam museli vyrazit. A taky že to působivé bylo.
Netuším koho, ale někoho napadlo, že solné doly jsou sice zajímavé, ale furt je to vlastně jen tmavá díra v zemi a tak dovnitř nainstaloval velkolepé osvětlení, které umocnilo obří prostory dolů i překrásné přírodní obrazce na stěnách. Byly tam i dřevěné nasvícené konstrukce a kromě toho dovnitř umístili malý, celkem vkusně vyhlížející zábavný park, takže bylo možné si zahrát stolní tenis, projet se na ruském kole, zahrát si minigolf, nebo se projet na lodičce uvnitř zatopeného dolu kolem nasvíceného ostrůvku. Nejdřív mi to připadalo bizarní, ale nakonec jsme se shodli, že je to vlastně celkem dobrý nápad, jak takovou podívanou ozvláštnit.
Pokud předchozí výlet do kaňonu nebyl žádný horolezecký výkon, tak návštěva dolů rozhodně ano. Ač tam byl k dispozici prosklený výtah, my jsme si zvolili schody a zdolali všech 26 pater dolů i nahoru. Následně jsme se vydali dlouhatánským podzemním tunelem k východu, abychom zjistili, že jsme na opačné straně, než parkujeme a vydali se tak tunelem zase zpět. Pohyb nám určitě nechybí.
V silném dešti jsem pak na parkovišti ve stísněném prostoru auta s naloženou Vespou zvládla dokonce uvařit teplý oběd a po jídle jsme vyrazili na dlouhý přejezd překrásnou krajinou směr Transfagarašská magistrála.
