Ahoj, mé jméno je Terezka a miluju jídlo. Zní to skoro jako bych byla v nějaké léčebně a přiznávala se k závislosti, žejo? No ono to tak možná trochu je. Psaní tohohle úvodního článku o mě, jsem odkládala týdny a měsíce, protože je pro mě vážně divné psát o sobě a mém vztahu k jídlu. Vlastně mi to přijde strašně osobní a když tu teď ťukám do klávesnice, tak si nejsem jistá, co budu psát a jestli článek vůbec zveřejním. Možná ještě některé věci nahlas říct, nebo napsat neumím.
Tak to vezmeme celé popořádku. Už od malička jsem jídlo a vše spojené s ním naprosto milovala. Nešlo o to, že bych tropila v obchodě scény, že chci čokoládu, nebo že bych se přejídala hranolky v mekáči. Prostě jsem zbožňovala celý ten rituál. Vaření, prostírání, když se přineslo hotové jídlo v mísách a hrncích a maminka, nebo babička nandavaly na talíře. Milovala jsem to, jak se sejde rodina kolem jednoho stolu, řekneme si dobré chutnání (to bylo snad první slovní spojení, co jsem uměla říct) a pak samozřejmě samotné jídlo, chutě a vůně. Už když mi byly 3 roky, tak mi rodina přezdívala Labužnice a všichni z toho měli velkou legraci. Do dnes se mi brácha směje za to, že jsem po něm dojídala maso, které už nechtěl. Možná na tom mělo velký podíl to, jak moje maminka uměla vše okolo jídla udělat takové hezké a hlavně to, že byla rodina, nebo nějaká společnost přátel pohromadě.
Když měla přijít nějaká návštěva, tak přesto, že jsme peněz neměli úplně na rozhazování, bylo vždy na stole alespoň deset talířků a mističek s všemožnými dobrotami. A víkendové rodinné snídaně byly naprosto slavnostní záležitost. Když mi bylo 7 let, tak od nás táta odešel, zůstali jsme s maminkou a bráchou sami a jelikož máma musela začít sama živit dvě dospívající děti, tak už na stolování nezbylo tolik času. Navíc brácha, kterému bylo tenkrát 14, byl přesně v tom věku, kdy do sebe natlačil 10 plně obložených chlebů a o půl hodiny později snědl půlku bábovky. No a já jsem s ním asi chtěla držet krok a navíc jsem strašně rychle rostla a tak jsem těch chlebů snědla vždycky taky dost. Prostě jsem se naučila dávat si fakt velké porce, navíc jsem si navykla sama nakupovat brambůrky a jiné slané křupky.
U nás doma se myslím nikdy nevařilo zdravě, ani nezdravě. Prostě tak normálně. Mamka se určitě nezabývala tím, jestli je lepší koupit bílý rohlík, nebo žitný chleba (ono, když těch rohlíků vaše děti na posezení sní 15, tak je to v podstatě jedno), ale na druhou stranu rozhodně nekupovala slazené limonády, nebo nějaké totální jedy v pytlíku. No a tak jsem jedla a jedla, ale pořád jsem byla štíhlá. Hodně rychle jsem vyrostla, takže jsem v 11 vypadala jako 16 letá modelka. Což je vám teda v 11 letech fakt k ničemu, akorát se o vás máma bojí a navíc já jsem si jako modelka rozhodně nepřipadala. Myslela jsem si, že jsem strašně tlustá, protože všechny mé kamarádky, které měřily o tři hlavy méně než já, vážily (logicky) o dost méně než já.
Pak přišla puberta a střední škola. A tam to začalo. V té době se totiž nezdravé jídlo začalo projevovat na mém těle. Musím říct, že v té době byla moje životospráva totálně katastrofální. Hodně jsem flámovala, celé dny jsem ve škole nejedla a pak, když jsem přišla večer domů, snědla jsem vše, na co jsem přišla. Navíc pro peníze, co jsem si vydělala na brigádě, nebo které jsem dostala od mámy, jsem vždycky našla lepší využití, než nějaká zdravá svačina, nebo oběd. A když si to tak vezmu, tak na sídlištním gymplu, kam jsem chodila, se ani nic zdravého neprodávalo. Prostě mě fakt ani nenapadlo, že bych se něčím takovým měla zabývat.
Asi v 18 letech jsem začala poměrně rychle přibírat na váze. Ať už to bylo hormonální antikoncepcí, kterou jsem tenkrát brala, nebo všemi problémy, kterými jsem se brodila, stalo se to hrozně rychle. Sice jsem s tím chtěla něco dělat, ale vůbec jsem nevěděla jak na to. Navíc jsem si to dlouho nepřiznávala. Říkala jsem si, že to přece není tak hrozné. Mám pocit, že dneska to mají malé/mladé holky v tomhle ohledu snazší. Nebo alespoň v Praze jo. Všude na internetu je tisíc informací, na instagramu je inspirací nad hlavu a v obchodech je daleko větší výběr zdravých potravin. A pak, když mi bylo asi 19, tak jsem si při nákupu v IKEA stoupla na váhu a myslela jsem, že upadnu. Váha ukazovala 91kg. To pro mě byla naprostá facka a nakopnutí abych se sebou začala něco dělat.
Nastolila jsem poměrně drastický a teď zpětně směšně hloupý režim. Snídala jsem třeba jednu BeBe sušenku, furt si vážila nějaké oříšky a jedla suchá jídla bez chuti. Pamatuji si, že jsem vždycky dojedla nějakou tu pidi porcičku a doufala, že ty dvě hodiny do dalšího jídla uběhnou rychle. Do toho jsem chodila 3x týdně cvičit. Vždycky jsem dost kašlala na pitný režim, a i když jsem věděla, že při redukci váhy je to neodmyslitelná nutnost, tak jsem se prostě nedokázala přinutit. Místo toho jsem pila jedno kafe za druhým, protože jsem si někde přečetla, že po kávě není hlad. Po nějaké době se mi smrsknul žaludek a hlad jsem opravdu neměla. Zhubla jsem během pár měsíců asi 17kg. Rozhodně jsem ale nebyla šťastná, uvolněná ani svá…
Pak přišla maturita (jo maturovala jsem o 2 roky později, než je běžné) a já rozhodně neměla čas a myšlenky na to, si hlídat nějaké porce oříšků. No a tak jsem začala jíst víc a víc a projedla jsem se zpět na původní váhu a ještě o kousek dál. Vážila jsem tehdy skoro 93kg. Musela jsem začít znovu. Věděla jsem, že takhle přísná už na sebe nezvládnu být a že na to musím jít trochu jinak. Hodně jsem cvičila, začala dodržovat pitný režim a pokoušela se jíst prostě lépe.
Bylo ale dost náročné vařit pořád zvlášť jídla pro mě a zvlášť pro mého přítele Maxmiliána. Asi tak před rokem jsme oba dva postupně přirozeně bez nějakých radikálních kroků přestali jíst maso. Zjistili jsme, že ve většině jídel je maso úplně zbytečné a že nám nijak nechybí. Rozhodla jsem se, že se na to vykašlu a prostě začnu vařit jídla, která budou vyhovovat jeho mlsnému jazýčku i mým požadavkům na zdravou a vyváženou stravu. Začala jsem objevovat úplně nový svět chutí, vůní a barev. Nepočítám kalorie, nevážím si jídlo, nic moc si neodpírám, a přesto se mi podařilo zhubnout asi 27kg.
Myslím, že se to zlomilo ve chvíli, kdy jsem si sama sobě zase dovolila milovat jídlo. Tak jako jsem ho milovala od mala. Přestala jsem se za to stydět a pustila se do toho naplno. Je to moje vášeň a není na tom nic zlého, naopak. A proto jsem založila tenhle blog. Myslím, že by moje recepty mohly inspirovat nějakou takovou holku, jako jsem byla já a že by jí to mohlo ukázat, jak být zdravější, šťastnější i štíhlejší a zároveň se u toho netrápit hlady.
Navíc vařím jídla, která si skoro každý zvládne uvařit doma, po náročném pracovním dni. Nepožívám žádné nedostupné suroviny. Nejsem žádná kuchařka a už vůbec né výživová specialistka (spoustu věcí se teprve učím a spoustu věcí vůbec neřeším). Jsem normální holka, co ráda vaří. Je naprosto jasné, že každé tělo reaguje jinak a že to, co funguje u mě, nemusí nutně zabírat u všech ostatních. Budu moc ráda, když se necháte inspirovat mými zkušenostmi a třeba také zjistíte, že hladovění a různé diety nejsou cestou k lepšímu já.
Uf. Jsem na konci. Mám pocit, že aby to obsáhlo všechno, co se mi dělo v hlavě i v těle, musel by ten článek mít o 10 stránek víc. Tak zas třeba někdy příště.
