Při změně životního stylu je velkou otázkou „jak začít“. Nejsem si jistá, jestli na to existuje univerzální odpověď, ale můžu se s vámi podělit o to, jak jsem to prožívala já. Třeba to někoho inspiruje v tom, že i když se člověk cítí nejhůř, vždycky se to dá zvrátit.
Jak už jsem psala v minulém článku O Terezce, hubnout jsem se snažila několikrát. Klasický scénář s výmluvami „od nového měsíce začnu“, nebo „musím počkat až…(doplňte si sami)“ jsem zažila nesčetněkrát. Někdy jsem to vzdala po týdnu, nebo měsíci a párkrát se mi i povedlo udržet se třeba půl roku. Vydřela a vyhladověla jsem si ta shozená kila, ale po nějaké době se mi zase vrátila zpět i s přídavkem.
Před rokem a půl jsem prožívala osobní krizi a bylo mi po psychické stránce vážně hodně zle. Těžko vysvětlovat proč, všechno nasvědčovalo tomu, že bych přece měla být spokojená, ale uvnitř mě se odehrávaly děsivé věci. Dospěla jsem do stavu, kdy bych nejraději byla celý den v posteli a ve tmě. Bála jsem se o tom komukoli říct, protože jsem si myslela, že by mě nikdo nepochopil. Nenáviděla jsem se za to, že jsem nešťastná, protože jsem neměla racionální důvod, cítit se tak. Nakonec jednoho dne, při přihlašování předmětů do školy, kdy se mi zaboha nedařilo naklikat si tam předměty, které bych chtěla (vysokoškoláci určitě ví, o čem mluvím), jsem se úplně zhroutila, propadla naprosté beznaději a bez přestání jsem hodiny a hodiny brečela. Měla jsem pocit, že můj život nemá smysl.
Maxmilián mi tenkrát řekl, ať se vybodnu úplně na všechny a na to co mi kdo říká a jaké má kdo očekávání. Ať pro jednou neřeším, co ostatní chtějí, nebo co si ostatní myslí a zaměřím se na to, co chci já. A já chtěla svůj život nějak změnit, abych byla prostě šťastnější a cítila se spokojeně.
Druhý den jsem měla volno, seděla jsem na gauči a koukala na nějakou blbost v televizi. Z ničeho nic jsem vstala, do tašky naházela věci na cvičení a bez rozmýšlení a výmyslů typu „od pondělí začnu“ jsem se sebrala a šla cvičit. Naprosto impulzivní rozhodnutí, po kterém mi trvalo asi jen 5 minut, vypravit se z domu. I když tohle úplně nikomu nedoporučuji, ten den jsem na cvičení strávila asi 3 hodiny a totálně se zničila. Jasně přehnala jsem to, musí se začínat pozvolna, ale já zároveň cítila, jak se ze mě všechno to špatné pomalu začíná odplavovat. Rozhodně to nebylo tak, že bych jednou šla cvičit a vše bylo v pohodě a sluníčkové, byl to ale začátek a já dostala novou chuť do života. Psychika je zvláštní věc.
Cestou domů jsem si nakoupila hromadu ovoce, zeleniny a zdravých potravin. Když jsem večer chystala večeři, přišlo naprosto zásadní rozhodnutí, že nebudu zvlášť vařit sobě a zvlášť pro Maxmiliána (mého přítele). Přece musí existovat způsob jak vařit zdravě, ale zároveň tak, aby si pochutnal i chlap, který rozhodně nějaký kalorický deficit neřeší (vzhledem k tomu, že může sníst kilo zmrzliny na posezení a pořád váží 5 kilo i s postelí). Kdykoli jsem totiž předtím hubla, vařila jsem si zvlášť pro sebe nemastnou, neslanou pidi porci něčeho „děsně zdravého“, jako je suchá rýže s kuřecím masem a pak se koukala, jak se vedle mě Max cpe nějakou dobrotou.
Začala jsem víc experimentovat s chutěmi, ingrediencemi a vykašlala jsem se na počítání kalorií a vážení každé porce, což jsem do té doby považovala při hubnutí za naprosto nezbytné. Přestala jsem se stydět za to, že miluju jídlo a vše s ním spojené a sama v sobě jsem to přijala jako mojí přednost. Zaměřila jsem se více na sebe a své zájmy, cíle a radosti. Udělala jsem si řidičák!!!! Což pro mě byl větší úspěch, než kdybych měla doktorát z fyziky, nebo zhubla 150 kg. Byla to věc, kterou jsem odkládala 3 roky a myslela, že to prostě nikdy-nikdy-nikdy nedokážu. Také jsem přestala úplně řešit lidi, kteří mi do života nepřinášeli žádnou pozitivní energii a naučila jsem se nepřikládat takovou váhu tomu, co si asi o mě kdo myslí, nebo co na to kdo řekne.
Velkou pozitivní změnou pro mě bylo i to, že jsem postupně, naprosto přirozeně vyloučila ze svého jídelníčku maso a mléčné výrobky omezila na minimum. Věřím, že v tomhle si každé tělo řekne, co potřebuje a já prostě maso k životu nepotřebuji. Další věcí je dopad masného průmyslu na životní prostředí, ale o tom třeba zase někdy jindy. Každopádně po vyloučení masa z jídelníčku jsem se začala cítit lépe, zdravěji a hlavně plná energie, která se ze mě sršela na kilometry daleko.
Nebudu vám tady tvrdit, že to vše bylo snadné a hlavně se nic (tělo ani hlava) nezměnilo přes noc, ale já si konečně uvědomila, že nejde o to, jak rychle to dokážu, ale abych si zvolila cestu, kterou zvládnu a bude mě bavit jít po ní dlouhodobě a nejlépe do konce života. I když to nikdo nechceme slyšet, opravdu to všechno začíná a končí v naší hlavě a s čistou myslí jde všechno lépe. Pokud se cítíš na dně a myslíš si, že změnit svůj život (v jakémkoli ohledu) je nemožné, zkus právě v tom najít tu sílu a probudit se. Možná právě když se cítíme úplně nejhůř, je to ta pravá chvíle odrazit se ode dna a chytnout druhý dech.
Takže jaká je vlastně univerzální odpověď na otázku „jak začít“? Řekla bych, že asi řešit nejen tělo, ale i mysl. Pracovat na sobě, hledat kde dělám chyby, ale zároveň se mít ráda a umět se pochválit. Ujasnit si jak jsem schopná žít a jíst dlouhodobě a zapomenout na neudržitelné diety, které mají za následek jojo efekt a zdravotní potíže.
Zkrátka nejdůležitější je, zaměřit se na sebe jako celek a ne jen na svůj pomyslný špek na břiše.
