Jóga je pro každého! Fakt! Napíšu vám, jak jsem k ní došla pomalu, ale přeci....
Jógu jsem chtěla cvičit už na základce. Chtěla jsem se jí věnovat, abych byla štíhlá a taky proto, že se to tak nějak hodilo k mé dřívější hippie image. Jasně, hodně pádné důvody. Nezkusila jsem to ani jednou.
Když jsem pak byla o něco starší, chtěla jsem jógu dělat moc. Přibrala jsem hodně kilo a to mému tělu dalo zabrat. Měla jsem zkrácené svaly a vazy, shrbená záda a cítila jsem, že potřebuju dodat tělu pružnost a sílu. Furt jsem si ale říkala, že začnu, až zhubnu, že nemůžu jít na nějakou lekci, když nevypadám jako jogínka, že na to nejsem dost fyzicky zdatná a dalších milion úplně stupidních výmluv.
Pak jsem začala hubnout. Hodně. Cvičila jsem kardio a silově skoro denně a mému tělu bylo fajn. Říkala jsem si, že teď už by mohl být ten čas. Zjistila jsem ale, že nejde vůbec o to, jestli to zvládá moje tělo, ale překážka je moje hlava. Nemohla jsem si pomoci, ale strašně jsem se u jógy nudila. I přes to, jsem jí cvičila pravidelně. Každá pozice mi ale přišla nekonečná a i když už jsem si uvědomovala, že takhle přemýšlet nesmím, někde vzadu v hlavě mi furt běželo, že jógou kalorie nespálím.
No a pak přišel před rokem můj úraz. Na taneční lekci jsem si ošklivě poranila koleno a léčba se táhla měsíce. nemohla jsem dlouho vůbec chodit, natož spalovat nějaké kalorie. No a jelikož dost věřím na různé věci mezi nebem a zemí, říkala jsem si, že je to asi znamení, že bych měla zpomalit. Brzo na to měl Maxmilián bouračku, kterou přežil jen o chlup a tak jsme zpomalili oba. Museli jsme. Najednou pro nás oba bylo nejdůležitější abychom chodili a naše těla fungovala tak, jak mají a taky na to, abychom nepropadali chmurám a zachovali si pozitivní mysl. Rehabilitovali jsme oba jak blázni několikrát týdně.
V tu dobu jsem začala doopravdy cvičit doma jógu. Konečně mi došlo, jak je jóga geniální v tom, že zároveň pečujeme o své tělo i mysl ve stejný okamžik. Najednou mi bylo úplně jedno jestli dělám každou pozici dokonale, jestli je to teď v módě, jestli se to hodí k mé image, jestli mě u cvičení někdo vidí a už vůbec, jestli u toho spaluju, nebo nespaluju. Dokázala jsem zpomalit a soustředit se na své tělo. Meditovat. Bolelo to, ale pokroky byly vidět. Stala se z toho moje ranní rutina a úplně to miluju. Když nemám čas, stačí jen 10 minut a moje tělo je hned protažené a připravené na nový den.
Teď, kdy jsem pár měsíců po operaci kolene (šla jsem na ní až po roce, protože jsme nechtěli být s Maxmiliánem o berlích ve stejnou dobu) a kdy jsme už udělali co se týče rehabilitace vše, co šlo, jsme začali cvičit jógu společně. Nevím jak on, ale mě to ve dvou neskutečně baví, těší a motivuje.
Můžu mluvit jen za sebe, ale přísahám, že jóga je nejlepší rehabilitace na světě a žádné magnety, cvičení, míčky, bossu, masáže, lasery a všechno, čím jsem si v posledním roce prošla nepomohlo tolik, jako samotná jóga. Začátky jsou tvrdé a některé pozice jsou vážně náročné, bolí, nebo vůbec nejdou. Nevadí, nenechte se odradit, prostě to vynechte, zjednodušte, podložte bolavou část těla polštářem...prostě si poraďte. Ale když vytrváte, tak to stojí za to. Ty pokroky jsou prostě neskutečně poznat. A ne, neumím se postavit na hlavu a moje střecha není z těch nejostřejších... Nevadí, o to vůbec nejde. A to se netyká jen poraněných částí těla, ale třeba i větší nadváhy, nebo bolavých zad.
Celým textem jsem chtěla říct, že je jedno jestli jsme mladí, staří, tlustí, tencí, jestli máme nějaké drobné fyzické omezení. Jóga je prostě úplně pro každého a nepotřebuješ k tomu nutně ani jogamatku, sošku buddhy a mít všude světýlka a svíčky. Nepotřebuješ ani slušivý sportovní set a pokud se ti zatím nechce vyrazit někam na lekci, můžeš perfektně cvičit i doma. Tvoje tělo i hlava to potřebuje, tak jim to dopřej.
